Stopou strejdy Šeráka 2006

22. května 2006 v 10:28 | TV
Stopou strejdy Šeráka 2006
Je konečně pátek. Krásné květnové ráno. Martina spěchá do práce, dnes jen na "chvilku". Já si vzal dovolenou s tím, že zařídím vše potřebné. Takže snídaně, děti do školky a školy, honem do města koupit ještě několik nepostradatelných maličkostí jako jsou moje nové tkaničky, náplasti na ještě neexistující puchýře, baterie do čelovek, atd. Sotva jsem doma z nákupů už zase letím pro holky do školky, Jardu vyzvedne babča z Havířova (babička jela skoro 500 km z Havířova aby nám pohlídala děti ty tři dny co nebudeme doma). Ještě nezapomenout Martinu v práci! Doma vyřídíme jenom několik "organizačních" věcí jako: čistit si zuby, poslouchat babičku, zveřejnit heslo na počítač, předat dálkový ovladač televize, … Pak už pac a pusu a vyrážíme.
Figo a Falco berou kufr auta útokem. Celý den sledovali jak láduji věci do auta a jejich neomylný instinkt jim prozradil, že se zase někam jede a u toho oni přeci nemůžou chybět. S nohou na podlaze uháníme, dáli se pohyb našeho přeplněného auta takto vůbec nazvat, směrem na Lipová - Lázně. Máme proti plánu skluz skoro dvě hodiny a to nás čeká ještě páteční provoz v Praze. Naštěstí to jede. V Hradci Králové jsme asi v 17 hodin. Až potud jsem navigoval a řídil já. Teď je řada na Martině, aby nás navedla na nejkratší cestu do Lipové. Ale ouha, nejkratší ještě neznamená nejrychlejší. Jízda se mění v docela hezký poznávací zájezd po odlehlých částech Orlických hor a části Jeseníků. Nakonec dorážíme do areálu Miroslav včas. Tady na nás už čeká Staňa. Konečně jsme se po dvou letech sešli na jedné akci. Auto parkuji na svahu pod sjezdovkou, hned vedle Stani. Rychle natahuji stake-outy. Vyvenčit pesáky, postavit stan a honem na presenci. V půl deváté začíná slavnostní zahájení. Zapaluje se oheň jenž krásně ozařuje okolí. Gejza nás všechny vítá. Pan Slaměník čte slib účastníků závodu. Následuje raut. Jsme zvyklí na ledasjaké akce, ale tady nás překvapila otevřenost a příjemná atmosféra, která se na většině závodů jen tak nevidí. Nutno dodat, že raut byl super. Žádné cizokrajné pokrmy, ale poctivá zabijačka. Po celodenním shonu na nás přišla únava. Zalezli jsme si do spacáků. Aby se nám lépe přemýšlelo vzali jsme si do stanu Figa a Falca. Né, že by to potřebovali, jejich kožichy zvládají v pohodě i teploty hluboko pod bodem mrazu, ale za zkoušku člověk nic nedá, co kdybychom museli někde takhle bivakovat. Chvíli koukali na tu divnou boudu s určitým despektem, ale nakonec si lehli a chrápali až do rána. Abych to upřesnil lehli si na naše karimatky čímž vyřešili otázku - kdo si tam lehne. Ráno. Budíček. Veterinární přejímka psů. Snídaně. Ranní hygiena. A už startují první závodníci na trať dlouhou 93 km. My naštěstí máme ještě trochu času, takže stihneme přebalit naše batohy na přijatelnou váhu. Staňa s Fidem startují asi půl hodiny před námi. Chtějí jít trať non-stop. Zkušenosti na to mají. Přejeme jim hodně štěstí. To my se tady vlastně na zkušenou. Naši psi mají za sebou dvě sezóny "sprintovýchů" závodů. Nikdy , ale nešli v kuse více jak 30 km. Zvládneme to?
Startujeme. První vyrážím já s Figem. Minutu po nás Martina s Falcem. Trasa vede úbočím Šeráku nad Ramzovou směrem k Ostružné, kde je první kontrolní bod - K1. Lehce posvačíme. Fouká vítr. Než si stačím obléci bundu cítím nepříjemný chlad. Nad vesnicí se otáčí šest větrných elektráren. Asi věděli, proč je postavili právě tady. Vítr je opravdu nepříjemný. Žádné dlouhé otálení tohle je teprve 14. km. Pokračujeme směrem přes Ostružník na Smrk hraničník. Nejvyšší bod letošního Šeráka má výšku 1109 m. n. m.
Cesta postupně mění svůj ráz ze suché na blátivou a na Ostružníku přicházíme na první sněhová pole (bohužel nikoliv poslední). Kličkujeme mezi polomy po cestě vyšlapané našimi předchůdci. Jsme nahoře. Dál nás cesta vede na Tři studánky. Cestou jsme svědky nepříjemného zranění jednoho z účastníků závodu. Chvilková nepozornost na kluzkém terénu znamená vymknutý kotník a předčasné ukončení závodu.
Kontrolní bod č. 2 - rozcestník Tři studánky jsme našli bez problémů. Je totiž přímo u cesty:o) Od Tří studánek následuje prudké klesání na cestu, která nás zavede na Oblý vrch. Odtud dále po žluté značce až k Lomům na Smrčníku. Tady si dopřáváme asi půl hodinový odpočinek. Nasazuji první pár suchých ponožek. Následuje část cest po asfaltu k vápence OMYA. Od vápenky stoupáme k Jitřnímu pramenu. Musím poznamenat, že od Ostružníku přes Smrk až po vápenku nebylo moc kde napojit psy z přírodního zdroje. Z Jitřního pramene pokračujeme pod Jehlu. Vypadá to na bouřku. Začíná pršet. Naštěstí neprší moc dlouho. Pod Jehlou se nám povedlo poprvé a naštěstí naposledy zakufrovat. Chvíli jsme se motali v kruhu s dalšími asi pěti dogtrekaři,
než někdo našel ten správný směr. Doslova proletíme sedélko Klen, Bílé kameny a potok Žlebník. O co rychleji jsme zdolali tuto část trati, o to více se nám táhne cesta mezi loukami před kontrolním bodem K-3, Špičák - jeskyně. Oáza. Tak se dá nazvat tato kontrola. Máme za sebou polovinu trati. Je přibližně 19 hodin. Na místě je občerstvení. Pivo a "vánoční" cukroví přichází k chuti. Přesně to jsme potřebovali. Ptám se na nějaký záchytný bod na trase. Blíží se tma. Asi 12 km před námi na Čertových kamenech je chata. Už se vidím jak do sebe láduju teplou polívku, párek nebo snad i guláš? ;o) Žádné zdržování, jdeme. Procházíme Písečnou, okolo Studeného Zejfu až k Chebzí. Tady vyndáváme čelovky. Moje léty ověřená svítilna, nabitá novými alkalickými bateriemi nejmenované renomované značky, blikne a zhasne. Průser! Zkouším ji rozběhat. Bez výsledku. Naštěstí Martiny čelovka svítí, a i měsíc se nad námi smiloval. Vypadá to na hvězdnou noc. Pod Zeleným naše plány pro tuto noc berou nečekaný obrat. Figo toho má už asi dost. Do kopce táhne, ale po rovině výrazně zaostává. Co chvíli otáčí hlavu mým směrem. To je jasný signál. Hledá se postel. Moc to neřešíme. Vybereme si první přístupný svah, po kterém se vyškrábeme do lesa. Pesáci usínají dřív než je stačíme pořádně obstarat. I my se s úlevou zavrtáváme do spacáků. Figo a Falco mám oddychují u hlavy. Budík nařizuji na 3 hodinu ranní. Chvíli mi trvá než najdu nejlepší pozici. Dívám se mezi korunami stromů na hvězdnou oblohu. Měsíc osvětluje mraky plující oblohou.
Budíček. Vstát, no spíš se vyplazit ze spacáků, nám zabere dost času. Než se nachystáme k odchodu jsou pomalu 4 hodiny. Cestou na Čertovy kameny míjíme opuštěný seník, jen asi kilometr od našeho lesního bivaku. Hold smůla. Kontrola K-4 na Čertových kamenech. Následuje první dnešní stoupání na Zlatý Chlum. Tohle stoupání nám rozproudí krev ve ztuhlých tělech. Začíná svítat. Šerem se čím dál víc prodírají ranní paprsky. Světla přibývá, ale teplota klesla. Cestou přes Bílé skály, Chlapecké kameny a Bleskovec se kocháme tímto novým dnem. Docházíme na Rejvíz. Sedáme na lavičky před kioskem. Martině se rozležela stará zranění. Hlavně koleno působí značné problémy, hlavně při chůzi z kopce.Vybalujeme snídani. Konstatuji, že jsme to s tím odlehčením, včera ráno, kapku přehnali. "Není už moc co do huby." Z blízkého domku vychází pán. Tiše si říkáme, že by nás mohl pozvat na snídani. Najednou se otevírá okno kiosku a usměvavý pán se ptá zda něco nechceme, třeba kafe. Reagujeme velmi rychle. Nakonec nezůstalo jen u kávy. Tomu se říká: "otevřít krám v pravý čas". Po vydatné snídani se loučíme s naším zachráncem a přes Bublavý potok a Kazatelny pokračujeme směrem na Kristovo loučení (1051 m. n. m.) - dnešní nejvyšší bod cesty. Opět sníh. Od pásma Orlíka směrem k Bradlu je cesta sněhu, vody a polomů. Velmi nepříjemný úsek. S Martiny kolenem to nevypadá vůbec dobře. Navíc se přidávají achilovky. Od kontrolního bodu K-5, pod Velkým Bradlem, cesta klesá kolem Šumného potoka. Moc hezká cesta. Tedy kdyby tam nebyl ten sníh, polomy a voda. Při přechodu potoka jsem si řádně nabral do bot. Pesáci přecházejí potok po kmenu padlého stromu. Cesta po asfaltové silnici okolo vodárny do Adolfovic je pro Martinu úplná kalvárie. Na tomto úseku hodně ztrácíme. Při jedné delší přestávce si naši psi hrabou pelech do asfaltu a než si vyměním ponožky (za dva dny již čtvrtý pár) usínají. Máme za sebou přibližně 80 km. Do cíle zbývá asi 13 km. Martina to nevzdá, na to ji znam moc dobře. Se zaťatými zuby se krok za krokem vleče po té nesnesitelné asfaltce. Nesmím na ni mluvit. Rozčiluje jí to. Plně se soustředí na každý krok. Jsme v Adolfovicích. Cesta vede opět do kopce. Sláva. Možná se to někomu může zdát divné, ale do kopce jdeme asi jednou tak rychleji než z kopce. Polední sluníčko se opřelo do okolních luk. Naštěstí se jde okolo potoka. Každou chvíli naháním Figa a Falca do vody. Nebezpečí přehřátí je vysoké. Jsme na Javoříku. Poslední klesání. Poslední kontrolní bod K-6 je v Lipové. Máme najít budovu Marta. To by jste nevěřili, co to dá práce. Člověk má v nohou 90 km a už není ani moc bystrý. Musel jsem se zeptat kolem jdoucích kdeže ta budova vlastně je. Paní se ptá: "…kolik jste toho už ušli?" Odpovídám po pravdě "… asi 90 km:" "Hmmm, a kolik ještě půjdete?" zase paní. " 3 km" dostává se jí mé odpovědi. " No to je už kousek" rozjasní paní tvář. Před námi je opravdu už poslední úsek cesty. Proti proudu Staříče procházíme Lipovou. Asi po 15 min chůze odbočujeme do leva, na zelenou značku. Před námi s zvedá kopec. Kolikátý již? Ale tenhle je poslední. Figo a Falcem, jako kdyby to cítíli, napínají lajny a táhnou nás nahoru. Krok se protahuje, a tíha batohů už je opět snesitelnější. Pesáci táhnou jak o život. Opravdový pracovní psi. Ušli s námi více jak 90 km, většinu cesty, všechna stoupání, nás tahali. Prostě psi do nepohody. Na Miroslav docházíme před 15 hod. Vítají nás ti, co jsou už v cíli. Mezi nimi i Staňa. Zvládl trať za 19 a půl hodiny. Nám to trvalo o 10 hodin déle. V cíli kontrolují povinnou výbavu. Na příchozí čeká poukaz na perličkovou koupel v místních lázních. Nejprve je ale nutno obstarat pesáky. Stěhujeme stake-out do stínu, aby měli pejskové pohodlíčko a pořádně si odpočinuli. Hlavně musíme naše čtyřnohé kamarády napojit a nakrmit. Lehají si do klubíček a spokojeně usínají. Teď je řada na nás. Balíme čisté věci a nasedáme do připraveného mikrobusu, který nás zaveze až do lázní. Smýváme ze sebe prach a bláto z cest. Chodidla rozmočená od vody a sněhu jsou hodně citlivá. Bublinky jemně masírují celé tělo. Užívám si to. Po lázni se cítím opět při síle. Po příjezdu zpátky na Miroslav zkontrolujeme psy. Spí. Bereme stravenky a jdeme se najíst. Menu je bohaté. Polévka zabijačková nebo kuřecí, segedínský guláš, pivo, zákusek a……………...
Sedíme u stolu, vyprávíme si zážitky z trati, pak něco o dětech, o psech, o práci…Brrrr …zase o psech. Prostě parádní atmosféra. Spát jdeme až pozdě večer. Uleháme do stanu a během chvilky nás přemahá únava.
Celou noc a ještě celé ráno docházejí do cíle další závodníci. Někteří to museli vzdát. Pro ty je připraven "záchranný" vůz. Ráno je opět krásně. Venčíme pesáky. Chvíli před polednem je vyhlášení výsledků. Loučíme se, balíme a jedeme domů - tentokrát přes Mohelnici. Není to nejpřímější cesta, ale je daleko rychlejší. Domů se dostáváme před 18 hodinou. Vítají nás děti, babičky, děda, Láďa a naše kočky. Babča Dášová bohužel musí ještě dnes domů.
Vybalujeme auto. Zítra jdeme do práce. Ach jó. Večer, když usínám, mi hlavou ještě letí vzpomínky na Jeseníky. Ze snění mě vytrhuje budík. Je úterý. Krátká dovolená končí.
PS: Poděkování patří: babičce Dášové, Láďovi, dědovi Jardovi, babičce Jarce, zbytku našeho zvěřince, počasí - za to, že vydrželo, mravencům - že nás nekousali, mouchám - že nás neobtěžovali, Gejzovi a jeho týmu - za to jak perfektní práci odvedli. Takže příští rok zase v Lipové.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Považujete sport psích spřežení za trápení zvířat?

Ano. 25% (4)
Nevím. 18.8% (3)
Ne. 56.3% (9)

Komentáře

1 Celtová Vladimíra Celtová Vladimíra | E-mail | 5. října 2007 v 23:32 | Reagovat

Ahoj Martino, Tome a děcka. Je to už týden, co jsme se viděli v Mladé Boleslavi u Fiedlerů. Moc se nám tam s Vámi líbilo. Doufám, že se ještě uvidíme.  ahoj Vlaďka, Martin a Martinek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama